Má duše – lesní studánka plná po okraje,

vločka sněhu na slunci, když taje.

Zrcadlo, v němž vidět se je snadné

a kam občas malý lístek spadne.

 

Dokáže ji někdo zbavit špíny?

Času co letí, času jenž není bez viny…

 

Mé myšlenky – peříčka ptačí,

ve vzduchu  vánek je stáčí.

Odfoukne do zemí, jež nejsou,

bílá chmýří vysoko se nesou.

 

Dokáže je někdo chytit do dlaní?

V noci je hýčkat, hýčkat i za svítání…

 

Můj život – cesta v dálce se vine,

podél ní říčka rychleji plyne.

Rozcestí mnohá a překážky všude,

na kraji světa, co na konci bude?

 

Dokáže ji někdo projít celou?

nástrahám odolat, nástrahám co svedou…

 

Studánka je čistá, bez kazu,

pírko sevřeno v dlaň tvou.

Cestou projdu, neznám zákazů,

takové chvilky s tebou teď jsou.